Šumavští rodáci vzpomínají 4 – Příběhy z bouřlivých válečných i poválečných let – kolektiv autorů

Jaká byla Šumava v čase jejich dětství a mládí, vzpomínají její rodáci i ti, kteří Šumavu celý život milují. Jednotlivé vzpomínky představují kamínky, které se skládají do mozaiky až nakonec vytvoří obraz doby, který sice již dávno pominul, ale v paměti lidí zůstává trvale uložen. Tak jak to dokládá vzpomínka Václava Kašpara.

Mě s bráchou jednou stavěl v Sušici ve Volšovské ulici gestapák, když jsme vezli načerno semletou mouku. V obchodě bylo domluveno, že ve dvanáct hodin zavřou a do půl druhé přivezeme osm pytlů. Měli jsme je na valníku a s koníkem jsme jeli ze mlýna do koloniálu. Přijeli jsme do Volšovské, zpoza kapličky vylezl gestapák, opřel o ni kolo a mával, abychom zastavili. Tesařské kramle bychom s bráchou přeštípli, jak v nás hrklo. To je konec! ,Co vezete?‘ Brácha vyndal papír. Čím dýl ho gestapák četl, tím víc se usmíval. Potom lejstro složil a podával ho zpátky: ,No, papír máš hezkej, ale nejezdi tam, tam na vás čekají. Otoč kobylu a jeďte domů.‘ Vyprávěli jsme to Slávovi. ,To nám ještě scházelo. Mě by poznali, ale ty si vem kolo a jeď se podívat, jestli tam opravdu na vás čekají.‘ Kolem hospody Na hrázi jsem nikoho neviděl, ale za barákem, kde byl obchod, jsem v zahradě zahlédl esesáckou čepici s umrlčí lebkou. Čekali zalezlí v altánu, až si lidi přijdou pro mouku, kterou vezeme. Co by bylo nešťastných lidí, kdyby nás nevaroval… Jen pro doplnění – po válce předal našim úřadům kufr plný dopisů, ve kterých Češi udávali sousedy, krajany i příbuzné…