Země Světa – Máchův kraj / Lužické hory

Máchův kraj a Lužické hory, romantická část země vklíněná mezi České Švýcarsko, České středohoří, Český ráj a Kokořínsko,. Máchův kraj a nad ním se tyčí Bezděz. Představuje vynikající ukázku raně gotického hradního stavitelství u nás, a to jak po stránce funkční, tak i umělecké. Navíc se pyšní jedinečnou polohou na vrcholu zdánlivě nepřístupného kopce, která je zárukou dalekých rozhledů. Hrad nechal vybudovat král Přemysl Otakar II. při nové cestě do Žitavska. Stavět se začalo asi v roce 1265. Hrad vznikal jako správní centrum kraje, pevnost a reprezentativní královské sídlo zároveň, čili bez hospodářských budov. Když král 26. srpna 1278 padl v bitvě na Moravském poli, nebyl hrad zřejmě úplně hotový, ale zcela jistě byl již obyvatelný, neboť ještě téhož roku se do něj nastěhovala braniborská posádka. A hned v únoru roku následujícího sem přivezl Ota V. Braniborský, synovec Přemysla Otakara II. a poručník kralevice Václava II., jak sedmiletého prince, tak jeho matku Kunhutu, Přemyslovu vdovu. „Usídlili je … pod stráží přeukrutných Němců cizozemců, zakázavše naprosto všem Čechům přístup k nim,“ píše se v tzv. Druhém pokračování Kosmově. Kunhuta se, jak známo, dostala záhy z Bezdězu pryč, když nedodržela slib, že se vrátí zpátky, bude-li jí umožněno navštívit hrob Přemysla Otakara II., jehož ostatky byly v té době převezeny do Znojma. Kralevic však byl na hradě vězněn až do září 1279, což je doba, kterou připomíná Svatopluk Čech v básni Vězeň na Bezdězi: „… Vše zašlo, prchlo! – Mrtev otec milý – / lesk, blaho, minuly jak zlatý sen – / i mateřské jej lokty opustily – / teď v zajetí tu strádá samoten…“. Ota pak Václava odvezl do Braniborska, takže do Prahy se kralevic vrátil teprve v květnu 1283. Následujících 300 let se střídala období, kdy byl hrad pod přímou královskou správou, s těmi, kdy byl dán do zástavy některému šlechtickému rodu. V roce 1588 císař Rudolf II. odprodal Bezděz Janovi z Vartenberka, po jehož smrti získal hrad druhý manžel jeho vdovy, Václav Berka z Dubé a Lipé. Ten po neúspěšném stavovském povstání emigroval (velmi prozíravě, neboť byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti a ztrátě veškerého majetku) a Bezděz levně koupil Albrecht z Valdštejna. Těsně před tím byl Bezděz poprvé v historii dobyt. Jeho posádku tehdy ale netvořili královští manové (leníci) nebo panská čeleď, nýbrž vojensky nevycvičení poddaní z okolí, kteří se sem ukryli před žoldnéři Maxmiliána Bavorského – ovšem marně. Albrecht z Valdštejna chtěl zastaralý hrad přestavět na moderní pevnost, ale dříve, než mohl nějak výrazněji změnit jeho architekturu, tak od tohoto plánu ustoupil. Následovala málo známá etapa v dějinách hradu – Albrecht přivedl na Bezděz augustiniány, kteří ho začali využívat jako klášter. Posléze Valdštejn přislíbil hrad benediktinům ze španělského Montserratu, neboť připisoval záchranu svého života v bitvě u Lützenu v listopadu 1632 Panně Marii Montserratské. Po jeho zavraždění nakonec připadl klášter na Bezdězu pod správu benediktinského opatství Emauzy v Praze. Hradní kaple původně zasvěcená archandělu Michaelovi získala novou patronku Pannu Marii, neboť do kostela sv. Jiljí dole ve vesnici byla přivezena a odtamtud ve velkém procesí do hradní kaple vynesena právě kopie slavné sochy Panny Marie Montserratské. To se psal rok 1666. Nejprve jen dva, později osm mnichů se muselo starat o stále větší množství poutníků a sloužit mše na nádvoří, protože do kaple se všichni nevešli. V roce 1686 pak nechala Anna z Valdštejna postavit podél přístupové cesty k hradu 15 kapliček křížové cesty, které ji, avšak bez obrazů, lemují dodnes. Poutníci přinášeli dary, klášter bohatl, ale vše nakonec ukořistili Prusové v roce 1778 během války o dědictví bavorské, známé též lidově jako válka bramborová. Krátce poté, roku 1785, císař Josef II. klášter zrušil. Od té doby se hrad začal měnit v zříceninu, čemuž napomáhaly i různé pověsti o ukrytých mnišských pokladech, jež sem vábily spoustu jejich hledačů. Toto téma zpracovala posléze Eliška Krásnohorská v libretu ke Smetanově opeře Tajemství. Mezitím ale malebné ruiny Bezdězu okouzlily jiného literáta. Karel Hynek Mácha nejen, že napsal povídku Večer na Bezdězu, ale čerpal zde inspiraci i k dalším dílům prozaickým a přinejmenším podle některých názorů dokonce i k nesmrtelnému Máji. V době romantismu nebyl Mácha zdaleka jediný, koho zřícenina oslovila. Stále více návštěvníků přimělo Valdštejny, jimž hrad od začátku 18. stol. opět patřil, aby stavbu alespoň trochu zabezpečili a začali opravovat. To pokračovalo i za první republiky, kdy v roce 1932 získal hrad od posledního valdštejnského majitele za symbolické dva tisíce korun Klub československých turistů. V roce 1953 pak Bezděz převzala státní památková péče. Vzhledem k tomu, že Bezděz nebyl nikdy výrazněji upravován, přestavován a modernizován, a to zejména díky své značně nepřístupné poloze, dochoval se ve velmi autentické podobě gotického hradu, jaký si snadno vysníme při četbě nějakého historického románu. Při cestě z…